3. únor 2013
Z deníku otce: Řvoucí teror
Nejen pondělní řvaní, naše drahocené dítko se rozhodlo svůj teror na rodiče stupňovat. A tak většinu dní jen vztekle pořvával a nehodlal ani předstírat, že vypadá jako hodné miminko.
Asi se mi rozhodl ukázat, teď před koncem mateřské dovolené, jak pohodové jsem to měl a že mohl taky takhle vyvádět. Je jedno jestli ho dáváme na hrací dečku, do postýlky, držíme v náručí nebo s ním blbneme. Sice se sem tam usměje, když ho něco zabaví, ale pak zase vztekhle pořvává. Nechci ležet na dečce a hrát si! Uááá. Nezvedej mě z té dečky nechci se nosit! Uáááá. Chvíle klidu nastávají jen když se kojí a přes noc když spí. Tedy alespoň nám to tak připadá. Jak člověk ocení i ty krátké chvilky klidu, kdy ho na chvíli něco zabaví.
Staník si byl taky s maminkou zacvičit na nějakém cvičení s dětmi. Ukázková cvičební hodina, spočívající v tom, že si s dětmi hrajete a pak za to můžet zaplatit docela dost peněz. Pointu v tom moc nevidím, moc cviků na miminka tam prý nedělali a když mohl Staník válet sudy z nakloněné plochy, což by ho určitě bavilo, tak měl zrovna řvavou, takže na tuhle hru koukal jen z maminčina náručí.
V úterý, když začalo tát, byla po zemi taková břečka, že jsem se k běhání se Staníkem neodhodlal. Ne, že bych v tom nechtěl běhat, ale představa jak přijedu s totálně hnědým kočárkem a budu ho půl večera omývat mě zkrátka od běhu odradila. Zato ve středu to byla paráda. Už bylo celkem sucho, maminka odjela pryč za prací a my jsme si tak, po tom co se Staník naobědval, vyrazili. Tedy zdálo se mi doma, že je z venku nějak moc slyšet meluzína. A taky že jo, prudký vítr, foukající samozřejmě proti nám by mi normálně běh dovedl lehce otrávit. Ovšem ne tentokrát, konečně bez sněhu, místo podkluzování boty zase zabíraly, venku skoro jarní počasí a sluníčko. Takže hurá k Vltavě a u ní jsem se rozhodl experimentovat s novou cestou. Bylo hezky a k pokračování to vyslověně lákalo. Nakonec jsme to měli kousek k přestěhovanému Monsteru. Mé bývalé práci. Takže jsme ještě kousek doběhli a stavili se na návštěvu. Cesta zpátky byla po větru a tentokrát to byl takový běh za plachetnicí. Chariot jistím popruhem na ruce, tlačit nemusím, protože jak fouká vítr, jede po větru sám od sebe i po mokrém štěrku právě takovou rychlostí abych za ním mohl pohodlně běžet. Bohužel zatímco protivítr foukal celou cestu, tak po větru běžíme asi 1,5 kilometru a pak najednou bezvětří. To je asi naschvál. Každopádně se Staníkem děláme vzdálenostní rekord 12 kilometrů a Staník naštěstí vydržel přes tři hodiny bez jídla, které jsem si na běhání samozřejmě nevzal.
Ke konci týdne, o něco dřív než obvykle jedeme za babičkou a dědou. Musíme totiž na pracák, aby se maminka přihlásila na rodičovské dávky. Moje mateřská totiž koncem měsíce končí. Dobře si pamatujeme strašné čekání a tak chceme být na úřadu raději dřív. Začíná to dobře, už po vyjetí z Prahy se musíme vracet asi 20 km zpátky pro zapomenutý rodný list. Druhý den vstávání brzo ráno a hurá "radostně" na úřad. Ovšem pozor, tentokrát nás úřad mile překvapuje. Máme tam vše vyřešeno tak rychle, že víc času následně trávíme v masně při čekání na teplé uzené. A ani jsme nemuseli řešit S-kartu. Navíc Staník po příjezdu k babičce a dědovi ukončil řvací teror, takže opět poklidná a rodiná idyla.
To ti povím babičko, oni mě rodiče taky někdy zlobí víš?
