4. září 2012
Z deníku otce: Z deníku matky
Prvních pár dní na mateřské a zatím se mi to docela líbí. Včera šla maminka poprvé od porodu na trampolínky a nás nechala doma, ať to spolu nějak zvládneme. Měli jsme připravené mlíko kdyby měl Staník hlad a taky jsme měli v lékárně vyzvednout sadu lahviček na mlíko.
Protože maminka řekla zaběhněte mi mezitím do lékárny, chtěli jsme poslechnout doslova. Do Holešovic, kde daná lékárna s objednávkou je je to cca 5 km po cyklostezkách, takže jsem dostal báječný nápad, že vezmeme Chariot a konečně ho vyzkoušíme. Sice můj poslední seriózní běh proběhl s umístěním na druhém místě ve sprintu. Ale bylo to někdy ve věku 5 let. Otázka jestli tu dálku uběhnu a stihnu to včas, když nám za hodinu a čtvrt zavírají vyřešil Chariot za nás. Ještě jsem ho v běhací sadě neměl smontovaný a protože se mi to nezdálo, návod jsem nemohl najít, a do toho začal prcek vyřvávat na celé kolo dostal jsem trochu představu jak maminy na mateřských tvrdí že nic nestíhají a jde jim hlava kolem. Takže výlet do lékárny se vydařil a stihli jsme to, ještě že máme to auto :).
Vrátili jsme se akorát na Staníkům ukrutný hlad. Vyžunknul všechno přichystané mlíko a protože mi bylo líto toho nevyzkoušeného Chariotu, jal jsem se to přeci jen smontovat, protestujího mrňouse do něj usadit a hurá na krátký běh. Za jízdy se mi tam začalo úžasně líbit, protože na rozdíl od kočárku jel obličejem napřed a všechno viděl. Navíc v tom závěsu pro malá miminka byl v pro něj nejoblíbenější pozici a nerovnosti ho krásně kolíbaly. Takže aby bylo jasno táto, běhání v tomhle vozítku to teda jo. Až na mě. Z počátku se mi běželo krásně, ale jakmile těch prvních 100 metrů minulo, tepovka poblíž infarktu, dech jsem ztratil někde u prvních laviček po cestě a do konce cesty jsem ho nemohl najít. Běží se s tím hezky, ale mám pocit, že většina lidí, co by tu cestu jen šla by dorazila do cíle dřív než já. Je vidět, že běh budu muset ještě poladit, aby mě to naše miminko nemuselo moc často křísit :).
No uznejte, že je to na té mateřské dřina :)
Druhý den mě bolela stehna, že jsem si připadal jak kdybych den předtím vybíhal opakovaně nějaký mrakodrap. A to jsem prosím uploužil sotva tři kilometry. Naordinoval jsem si tedy relaxační den a projel si Prahu na kole. Zatím bez Staníka, toho měla na starost maminka. On se v tom Chariotu za kolo může dávat až od pěti měsíců. A ještě, že jsem ho nevzal. Praha má "úžasné" cyklostezky, některé v našem okolí se mi do teď hodně líbily. Tentokrát s vědomím, že bych je chtěl jezdit časem s vozíkem jsem si všímal věcí co dřív ne. Třeba z Vysočan do Hostivaře prvních pár kilometrů 3x slézt z kola a vyjít nebo sejít schody. Na kolo je tam tenká plocha přes schody, ovšem jak bych tahal Chariot netuším. to by prostě nešlo. Cestu zpátky jsem tak hledal objíždky takovýhle parádních částí cyklostezek tak, abych mohl jezdit s vozíkem. Řeknu vám, to tedy nebude žádná prdel.
Po návratu jsem našel maminku s čerstvě vykoupaným Staníkem a poslechl si, že jsem nebyl jediný kdo si užíval "bezbariérové" Prahy. Lucka dokonce psychicky nevydržela a napsala zápisek "Z deníku matky", který přikládám k dnešnímu zápisu v lehce upraveném znění.
Z deníku matky
Na dnešní odpoledne jsme se Staníkem měli domluvené kafíčko s kamarádkou Denisou, protože my matky v rámci „mateřské dovolené" neděláme přeci nic jiného než že se scházíme se stejně „postiženýma" kamarádkama nebo těma, které mají kočárkování těsně před sebou (rozuměj: jsou těhotné) :D
Domluvily jsme si s Denisou chůzku na 17. hodinu na Florenci, protože tam je přeci bezbariérový přístup, takže s výtahama to bude pohodička. Nemám nic proti Dopravnímu podniku hlavního města Prahy a jeho novým jízdním řádům – asi proto, že MHD používám jen v nejnutnějších případech a to ještě maximálně metro. Dopředu jsem si nastudovala z jízdního řádu, že na eskalátory v metru může kočárek pouze v doprovodu dvou osob, nicméně jelikož jsou eskalátory sakra rychlé, zvolila jsem možnost výtahu a již zmíněnou Florenc.
Na Vysočanské už to s výtahy znám, malej byl překvapivě naprosto vzornej, takže se v 16:15 vzbudil na kojení a v 16:35 už jsme byli na cestě z bytu tak, abychom to na pátou hodinu krásně stihli. Nástup a vše proběhlo v rámci cesty na Florenc tak jak má. Šipky k výtahům na Florenci jsem taky našla bez problémů. Na výtah jsem samozřejmě čekala, protože se do něj vejde jen jeden kočárek s doprovodem, ale to nevadí, času dost. Jakmile mě po přestupu do druhého výtahu vyplivnul venku, musela jsem se rozkoukat, kde vlastně jsem – a ejhle na Florenci za Mekáčem – no nic, potřebovala jsem skončit u Billy, ale tam dojdu, buďme rádi za výtahy.
Kafíčko proběhlo bez problémů, prodrbaly jsme veškeré „mateřské záležitosti", Staník začal pokňourávat, že má hlad, tak jsme o půl sedmé vyrazili tentokrát ve třech (vlastně ve čtyřech ;)) zpět na metro k výtahu. Takže jsme si dali opět anabázi přes přechod (kde jsme samozřejmě nestihli zelenou) za Mekáč k výtahu, před kterým ovšem byla spuštěná mříž! Nebyla jsem si jistá, zda se tam náhodou nechodí z druhé strany, ale bohužel nechodí. Takže nevím, zda ještě musím někde nastudovat, jestli jako výtahy mají nějakou provozní dobu nebo co. Všichni vozíčkáři u mě tímto získali další obdivné body, protože zjistit toto na vozíčku, naprosto netuším, co bych dělala. Takhle jsme naštěstí s Dendou dali cestu zpátky k Bille (proč to mrněti nezpestřit a neprotáhnout, když řve hlady :D) a holt po těch super rychlých eskalátorech na dvakrát dolů. Naštěstí jsem u toho překvapivě nezmrzačila ani sebe ani dítko, metro nám klasicky ujelo před nosem, ale naštěstí jsme se do dalšího vlaku i do místa určeného pro kočárky a kola vešli a dorazili jsme úspěšně domů. Závěrem: AŤ ŽIJE STOVĚŽATÁ KOČÁRKOVÁ PRAHA A DOPRAVNÍ PODNIK HLAVNÍHO MĚSTA!!!
No to víte, pořád s těma rodičema sportovat a někam jezdit, to jednoho zkrátka unaví.
