16. duben 2013
Z deníku otce: Z miminka je batole
Posledních pár dní mám pocit, jako kdybychom najednou poskočili v čase. Takové velké skokové změny najednou. Jen se Staník trošku otrkal s tím plazením a už si to leze po pokoji o sto šest. Do toho vylaďuje sezení, takže už zkouší sedět s oporou jedné ruky a občas i na chvíli bez pomoci rukou.
Aby toho nebylo málo, tak rovnou jednu nohu strká pod zadeček chodilem na zem a zkouší si na ní stoupat. Zatím to končí takovým veselým skluzem na břicho, ale vypadá to, že na tom hodlá zapracovat. Díky tomu se přebalování stalo opravdu adrenalinovou zábavou. Tedy hlavně pro rodiče. Položit ho na záda na přebalovací pult, znamená, že je ve vteřině na břiše, než se nadechnete je na čtyřech a buď začne s pohupováním, nebo si sedne na zadek. Případně u toho ještě zkusí dosáhnout přes díru mezi postýlkou a knihovnou na všechny ty zajímavé věci co tam máme. Jako jsou lahvičky s vitamíny, vlhčené ubrousky, mastičky, uchošťoury ... a všechno se to snaží poscházet na zem. Snaha položit ho na záda a alespoň rozbalit a sundat starou plýnku se setkává s maximálním odporem, řvavými protesty a nakonec můžete být rádi, že jste udrželi plínku na přebalováku a že vám do ní nešmátnul, nebo si jí rovnou nezkusil narvat do pusy.
Tedy musím říct, že doteď jsem se pyšnil tím, jak jsem vždy plenu s obsahem dokázal uhájit. No, tak to už neplatí. Zrovna nedávno totiž po rozbalení pleny s hovnem následovalo Staníkovo propnutí s výkopem, které bravurně katapultovalo plenu z pultu pryč. Já jsem ji tedy zachránil, jsa vycvičen dítětem do reflexů hokejového brankáře, až na to že obsah pleny pokračoval dál v letu a tak jsem sbíral první hovňák z koberce. Klika byla, že to naštěstí nebyla rozpatlaná kaše co udělá po dopadu plesk, ale tuhý bobek, který šel bez problémů sebrat. Staník se samozřejmě výborně bavil, ale maminka myslím mnohem víc. U toho všeho jsem musel držet Staníka za nohy a nedovolit mu se otočit, protože první o co se s pokaděným zadkem snaží je otočka na břicho a sednutí si na zadek.
Vůbec poslední dny jsou na převalování náročné. Čistá plínka je totiž prakticky nenasaditelná. Pokud ho druhý z rodičů nedrží za ruce a nějak ho nezabaví, tak se přetáčí, zkopává plenu a snaží se udělat tu nejnepřebalitelnější pózu na světě. A že jich umí vymyslet. Do toho v rámci batolení přidává hru, vysypu koš a budu si hrát, kterou opakuje v každém nestřeženém okamžiku. Do toho se dnes stanovil vrchním ochutnávačem hlíny z květináče a zahradníkem. Tedy zatím mu jde jen rozhodným pohybem určit, které rostliny je třeba pokácet. Dokonce ten uličník už ví, že když mu zakazujeme hrát si na cumlanou s USB kabelem nabíječky pod stolem, tak když se doplazí za maminčinu postel, tak tam je druhý kabel od nabíječky a navíc na něj není tolik vidět jak ho cumlá, takže si toho všimneme většinou až o něco později.
Zkrátka nám končí doba miminková a začíná doba batolecí. Kromě zvýšené náročnosti na kontrolu pohybu a předmětů v puse má ale tohle období i jisté výhody. Třeba tím, že už si umí sednout skončilo krmení na klíně a začalo krmení na židličce. Podstatná výhoda je, že mu konečně na tu pusu vidím a tolik mu nezmatlám obličej. No tedy, ona to vlastně není tak úplně pravda. Sice vidím dobře směr lžička - pusa, jenže Staník se teď otáčí za vším možným, při jídle si hraje s věcmi na stole a tak často lžička s jídlem končí rozmáznutá po tváři, nebo při chytání věcí padajících ze stolu končí obsah lžíce na bryndáku.
A ještě jedna změna v rámci přechodu na věk batolete. Konečně jsme vyměnili korbičku kočárku za sporťák. Líp se dává do auta, je lehčí a na procházce Staník vidí líp ven. Je to prostě pokrok kupředu.
A já když takhle písknu, tak mě poběžíš přebalit!
