24. duben 2013
Z deníku otce: Závody v batolení
Staník má za sebou první závod. Sice jsem si původně plánoval, že jeho první závod bude v běhu. Tedy respektive, že poběžím já s kočárkem a Staník si to odsedí. Ale nakonec to dopadlo jinak. Maminka ho totiž přihlášila na závody v batolení.
To je taková speciální akce, která vznikla nejdřív na Slovensku a pak ji pořadatelé přivezli i do Čech. Probíhá to tak, že se batole položí na jedné straně koberce (závodní dráhy) a pak se všemožně motivuje k batolení, tedy plazení a postrkování se, přes závodní dráhu k cílové pásce. U toho se dětem měří čas a kdo je nejrychlejší vyhrává. Celá akce se konala v nákupní galerii za rohem a tak jsem se odtrhnul od práce a vyrazil se Staníkem a maminkou. Dorazili jsme, vyfasovali číslo 2 a nalepili ho Staníkovi na záda. Pak jsme ho položili na závodní koberec, aby se pěkně seznámil se závodním povrchem a nebyl překvapený při závodě. Staník se rozkoukal se ukradl nějaké holčičce vedle čepičku a pak se rozeřval. Ale já ho chápu. Sám jsem měl problém ten výhled rozdýchat. Z koberce na nás totiž koukalo pořádné množství zadků. Ne, nemyslím tím batolata a jejich plínky. Myslím tím skoro holé zadky maminek. Trochu tomu nerozumím, ale zřejmě je teď módním hitem nosit bokovky, ideálně takové aby i když stojíte, koukala na vás už horní šterbina zadku. A teď si představte, že si takhle oblečená maminka sedne nebo dřepne k dítěti na koberec. Co myslíte, že ty kalhoty udělají? Správně slezou ještě níž. A tak na nás koukali napůl holé "prdele" případně různě barevná tanga, někdy prakticky jejich celá zadní část. Po prdelních předskokankách naštěstí následoval závod, kdy si maminky vzaly své ratolesti s koberce a postavily se s nimi, takže už nebylo potřeba vymýšlet kam s očima. No a jak jinak, měli to seřazené podle příjmení a naše batolící číslo 2, bylo první na řadě.
Staník dal okamžitě najevo co si o nějakém závodění myslí a po položení na startovací čáru se okamžitě rozeřval. Kdepak povzbuzovat míčkem. Nic. Moderátor ho zkusmo přenesl stylem letmo do cíle a zpátky, jestli ho to nenamotivuje. Ale kdepak, Staník byl rozhodnutý vyhrát první cenu za hlasitost, nikoliv za rychlost. A tak jsme se umístili a sváděli boj o příčku nejvytíženější, totiž o poslední místo. Všechny děti v průběhu závodu postupně vyrazily a nějak se dobatolily do cíle, za neskutečného povzbuzování rodičů. Totiž po startu se dítěte nesmíte dotknout, ale můžte ho motivovat. Jak trapně vypadal zpětně můj míček, když rodiče motivovali klíči od auta a od bytu, ovladači od televize a mobilními telefony. Takováhle lákadla nás nabídnout nenapadlo. Úplně poslední jsme nakonec nezůstali smai. Ještě dva závodníci totiž odmítli batolení a hráli si na startovací čáře. Ovšem v řevu, to jsme jasně vyhráli.
S tím jak začalo hezké počasí jsme taky se Staníčkem začali zase sportovat. Nejprve jsem vytáhnul brusle a vzal ho s kočárem na osmnáctikilometrovou projížďku. Další den jsme zkusili po dlouhé době zase běh. A protože táta dlouho neběhal, doplazil se po pěti kilometrech domů a byl rád, že to nějak dotlačil. No a nakonec přišla velká sportovní paráda. Kolo! Bylo to poprvé, co jsem dal chariot za kolo, takže jsem byl zvědavý jak se s tím pojede a taky jak se to Staníkovi bude líbit. Zpočátku jsem si zvykal na to, jak dlouhé to kolo s vozíkem najednou je. Ale jinak jsem si liboval, jak to vůbec není znát, že mám za sebou takovou zátěž navíc. Přešlo mě to hned u prvního kopce. Jak to není znát na rovině, o to výraznější rozdíl je to do kopce. Ještě že jsou ty přehazovačky s tolika převody. Jeli jsme dlouhý výlet po cyklostezce do Troji a pak přes Stromovku na Letnou. Cílem výletu totiž bylo nechat vyměnit baterky ve sportesterech a jejich servis je právě na Letné. Staník nejdřív spokojeně koukal po okolí a pak si vklídku chrupkal.
Celou cestu dávám pozor abych se všude s vozíkem vešel a protože jedu v SPDčkách (takové ty zaklapávací boty do šlapek), tak si zároveň hlídám každou křižovatku, boty pečlivě vycvakávám. Zkrátka opatrný jezdec. Takhle opatrně vyjíždím prudký kopec ve Stromovce, a když jsem nahoře a po napití dávám lahev do držáku a v tom to přišlo! Lahev z držáku vypadal rovnou pod kola. Naštěstí mám bleskurychlé reflexy, BRZDY (přece si ji nepřejedu), zaflekovat na místě a ... o ouuuu ... třísk! Aniž bych stihnul cokoliv jiného ve vteřině jsem s sebou plácl na zem. Tak opravdu tu nohu v takové chvíli nejde stihnout vycvaknout. Ale zase jsem výborně pobavil lidi, před kterými jsem s sebou třísknul na zem. Podle jejich nadšeného výrazu budou o mé skvělé jízdní technice ještě dlouho vyprávět. No a já mám aspoň za sebou první pád s SPDčky. Všichni říkali, že to jednou přijde. Já tvrdil, že ne protože jsem šikovnej. Ani prd, zkušenější měli pravdu.
Já prostě závodit nechci, abyste věděli!
