Uhodila tropická vedra a v našem bytě s okny na západ se z tropických veder stává pekelná výheň v které se od jedné hodiny nedá vydržet. Větrák se tak stěhoval ze sklepa zpátky do obytné místnosti, aby alespoň něco ten horký vzduch rozvířilo.
Je jedno jak dlouho učíme toho našeho rošťáka "ukaž jak si veliký". On prostě pokaždé kouká na rodiče jestli se jako nezbláznili, a že tedy naprosto neví, co po něm chceme. Pak vyrazí s maminkou za kamarádkou Denisou domlouvat dovolenou a jakmile se ho Denisa zeptá: "Staníku jak jsi veliký", Staník okamžitě vystřelí rukama na horu a tváří se jako by to uměl odjakživa. To je celý on, na podobné lumpárny ho zkrátka užije.
Dílo zkázy na poklidném ranním spánku rodičů jest dokonáno. Staník se kromě slejzání z postele během týdne naučil na rodičovskou postel i vylézt! Takže zatímco jsme se minulý týden radovali, že po ránu už nemusíme být tak ostražití, protože si sám sleze a my můžeme trochu dospat, tak jeho nově nalezená dovednost zasadila naší radosti z odpočinku krutou ránu.
Po čtvrtečním náročném dni, kdy jsme cestou do Netolic hledali, kudy se dostat přes řeku, protože výjezd na Strakonickou silnici byl všude možně uzavřen kvůli povodním a dlouhé noční práci, je pátek o stupínek náročnější. Celý den fotím svatbu. Takže ráno pěkně před šestou z postele, sirky do očí a hurá na cestu.
Týden postupně pokračuje zvyšujícími se časovými nároky na všechno co se musí stihnout a udělat. A bude hůř. I když, z počátku není na co si stěžovat. V pondělí hospůdka s jedním kamarádem, v úterý hospůdka s druhým kamarádem. To není vůbec zlé.
