Tak jsem si říkal, že po oslavách si trochu připím. Kdepak, táto, mámo vstávejte, já si chci hrát. Vždyť už je skoro osm! No tak šup šup z postele. Zatáhám tuhle, kopnu támle, štípnu semhle. Jupí, tak vida jak krásně a dobrovolně vstáváte.
V takhle krásných dnech se nedá doma pracovat ani kdybych chtěl. Jednak mi sluníčko paří zezadu do monitoru, takže ať mžourám, jak mžourám nic nevidím. Do toho horko, vyhánějící mě na čerstvý vzduch. A kdyby ani to nezabralo, je tu Staník, který si sedne a řve, dokud se nejdeme vyvětrat. Pak spokojeně kouká z kočárku, nebo během chvíle usne.
Kromě toho, že se ten náš lump rozhodl, že by rodiče měli dřív vstávat. Podle jeho představy mezi 6 a 8, tak zřejmě konečně poznáváme co to je, když rostou zoubky. Poslední tři dny naše usměvavé dítko někdo vyměnil za ubrečené a ukňourané. Ne, že by brečel celý den, ale půlku dne mít špatnou náladu dokáže.
Jak jsme předpovídali, netrvalo to ani moc dlouho a už se ten náš kulišák umí posadit bez opory rukou. Takže teď už ten náš malý opičák sedí normálně na zemi a rozhlíží se, jakou lumpárnu nám zase vyvede. U toho se samozřejmě tváří děsně důležitě.
Staník má za sebou první závod. Sice jsem si původně plánoval, že jeho první závod bude v běhu. Tedy respektive, že poběžím já s kočárkem a Staník si to odsedí. Ale nakonec to dopadlo jinak. Maminka ho totiž přihlášila na závody v batolení.
