Posledních pár dní mám pocit, jako kdybychom najednou poskočili v čase. Takové velké skokové změny najednou. Jen se Staník trošku otrkal s tím plazením a už si to leze po pokoji o sto šest. Do toho vylaďuje sezení, takže už zkouší sedět s oporou jedné ruky a občas i na chvíli bez pomoci rukou.
Lumpárničky, to by tomu našemu expertovi tedy šlo. Zlobení ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí, ve stylu "rodičové, věnujte se mi" je alespoň většinou kompenzováno rozářeným úsměvem nebo spokojeným přitulením se, když se pak bere do náruče.
Takové to bylo krásně ospalé ráno, dokud se ten mrňous mezi námi v posteli nezačal víc vztekat, brečet a prudit. Rodiče úplně hotoví, takže nebyla ani síla Staníka převlékat, prostě v pyžámku šup s ním na zem na hrací podložku. No a protože, tam měl hračky, mohli jsme se s maminkou trochu dospat.
Staník skoro nemohl dospat a protože nás čekala první velikonoční koleda, tak mě to dřívejší vstávání tentokrát taky nevadilo. Takže vyskočit z postele, vyplatit maminku i babičku a po snídani hurá na další koledu.
Přes noc se nám změnil čas. Ráno to ovšem nevypadalo, že by se posunul jen o hodinu. Z okna jsem se díval na zasněženou zahradu a říkal jsem si, jestli se náhodou posun času nerozhodl i pro posun v kalednáři. Přes jaro, léto a podzim rovnou na zimu.
