Je jedno jak dlouho učíme toho našeho rošťáka "ukaž jak si veliký". On prostě pokaždé kouká na rodiče jestli se jako nezbláznili, a že tedy naprosto neví, co po něm chceme. Pak vyrazí s maminkou za kamarádkou Denisou domlouvat dovolenou a jakmile se ho Denisa zeptá: "Staníku jak jsi veliký", Staník okamžitě vystřelí rukama na horu a tváří se jako by to uměl odjakživa. To je celý on, na podobné lumpárny ho zkrátka užije.
Dílo zkázy na poklidném ranním spánku rodičů jest dokonáno. Staník se kromě slejzání z postele během týdne naučil na rodičovskou postel i vylézt! Takže zatímco jsme se minulý týden radovali, že po ránu už nemusíme být tak ostražití, protože si sám sleze a my můžeme trochu dospat, tak jeho nově nalezená dovednost zasadila naší radosti z odpočinku krutou ránu.
Po čtvrtečním náročném dni, kdy jsme cestou do Netolic hledali, kudy se dostat přes řeku, protože výjezd na Strakonickou silnici byl všude možně uzavřen kvůli povodním a dlouhé noční práci, je pátek o stupínek náročnější. Celý den fotím svatbu. Takže ráno pěkně před šestou z postele, sirky do očí a hurá na cestu.
Týden postupně pokračuje zvyšujícími se časovými nároky na všechno co se musí stihnout a udělat. A bude hůř. I když, z počátku není na co si stěžovat. V pondělí hospůdka s jedním kamarádem, v úterý hospůdka s druhým kamarádem. To není vůbec zlé.
Při našem pravidelné bruslení u Lužických jezer pravidelně jezdíme kolem továrny, kde se vyrábí mraky. Letos na jaře mi to nedalo a konečně jsem si tu "tajemnou" výrobnu nafotil.
Máme teď takové mazlivé obodbí. Jak se to projevuje? No jednak se Staník rád chová a nosí, a pak taky tím, že popadne rodiče, přitulí se a nechce se pustit. Zvlášť jakmile je kdekoliv mimo domov, nebo když přijde návštěva.
