V takhle krásných dnech se nedá doma pracovat ani kdybych chtěl. Jednak mi sluníčko paří zezadu do monitoru, takže ať mžourám, jak mžourám nic nevidím. Do toho horko, vyhánějící mě na čerstvý vzduch. A kdyby ani to nezabralo, je tu Staník, který si sedne a řve, dokud se nejdeme vyvětrat. Pak spokojeně kouká z kočárku, nebo během chvíle usne.
Kromě toho, že se ten náš lump rozhodl, že by rodiče měli dřív vstávat. Podle jeho představy mezi 6 a 8, tak zřejmě konečně poznáváme co to je, když rostou zoubky. Poslední tři dny naše usměvavé dítko někdo vyměnil za ubrečené a ukňourané. Ne, že by brečel celý den, ale půlku dne mít špatnou náladu dokáže.
Jak jsme předpovídali, netrvalo to ani moc dlouho a už se ten náš kulišák umí posadit bez opory rukou. Takže teď už ten náš malý opičák sedí normálně na zemi a rozhlíží se, jakou lumpárnu nám zase vyvede. U toho se samozřejmě tváří děsně důležitě.
Staník má za sebou první závod. Sice jsem si původně plánoval, že jeho první závod bude v běhu. Tedy respektive, že poběžím já s kočárkem a Staník si to odsedí. Ale nakonec to dopadlo jinak. Maminka ho totiž přihlášila na závody v batolení.
Čtvrtý letošní pubcamp s tématem PPC nebyl vůbec o PPC. To by nebylo ještě to nejhorší, ale navíc skončil bez afterparty, což už je opravdu neodpustitelné. Že se za takový výsledek Filip stydí a schovává se za tablet je tak zcela pochopitelné.
Posledních pár dní mám pocit, jako kdybychom najednou poskočili v čase. Takové velké skokové změny najednou. Jen se Staník trošku otrkal s tím plazením a už si to leze po pokoji o sto šest. Do toho vylaďuje sezení, takže už zkouší sedět s oporou jedné ruky a občas i na chvíli bez pomoci rukou.
