Ráno začalo nezvykle. Zvonil budík a zvonil a zvonil, "Luci ten je tvůj" povídám z polosnu. Típnuto! "A teď musíme vstávat", povídá Lucka. "Já vstávat nebudu", odpovídám. Potřebuju ještě chvíli spát. "A proč jsem teda nařizovala ten budík?". To je fuk, já spím dál. A spal jsem. Zkrátka být na mateřské, to chce pevný režim.
Pondělní chladný den jsme využili k dalšímu otestování medvědího kožichu v kombinaci s tím novým fusakem. Vyrazili jsme za prababičkou a šli s ní na procházku. Měla radost že nás vidí a kočárek nedala z ruky.
Zápis do deníku po trochu delší době. Nejdřív přišlo chladné a ošklivé počasí. Takže jsme vybalili zimní fusak a jali se studovat návod, jak že se to s ním vlasně pracuje. Ono totiž není pytel jako pytel. Tenhle má být protiskluzný, má jít do autosedačky, upevnit na kočárek, měnit jeho velikost a já nevím co ještě. Pro mě podstatné je, že je zelenočerný a tak nám ladí s kočárkem.
Dovádíme doma. Pokračuje odkládání mrňouse na hrací podložku na zem, a pak na bříško a na ručník, taky na zem. Pevná půda pod rukama i nohama mu svědčí. Na břiše si teda nijak extra nehoví, ale nějakou chvíli vydrží. Ovšem na zádech to je jiná.
